AVON proti domácímu násilí Krav Maga Global
/
/

Mark Dzirasa: Lidé s námi zachází tak, jak jim dovolíme

Mark Dzirasa je spisovatel, kouč a motivační trenér, který mimo jiné pomáhá lidem řešit jejich složité životní situace. I proto se dokáže zamyslet nad příčinami násilí na ženách v hlubším kontextu. Marka vyzpovídala topmodelka a ambasadorka projektu Avon proti domácímu násilí Daniela Peštová.

Daniela Peštová: Domácí násilí bylo, je a bude. Přijde mě však, že ho je v poslední době více. Z čeho vyplývá tato agrese? Kde se bere domácí násilí?

Marek Dzirasa: Já si myslím, že když se podíváme zpětně a hádáme, proč je ho, jak se alespoň zdá, dnes víc, jedním z faktorů, které jsou za to zodpovědné, jsou celospolečenské tlaky. Dnes, aby člověk fungoval, aby se uživil, je mezi mlýnskými kameny. Je tady hypotéka, kterou má pořád za krkem, takže nemůže říct šéfovi všechno, co by chtěl. Stojíme spoustu hodin v zácpách, kde pěníme a dusíme nějakou agresi a je tady mnoho faktorů, že uvnitř vytváří napětí, které nemáme kde ventilovat a samozřejmě tím hromosvodem nebo tím ventilem se stane ta nejbližší osoba. Ta nejzranitelnější osoba. Ta nejbezbranější osoba, kterou máme doma, což je pro nás často partner. Asi není tajemstvím, že snadněji do té agrese přejde muž, než žena, takže si myslím, že toto je jeden z těch významných faktorů, proč je dnes násilí víc.

Tím kořenem jsou modely mysli, se kterými vcházíme do partnerství nebo do mileneckého vztahu, později potom do manželství. Protože my, jak jsme nakrmeni propagandou, která je všude kolem a může začínat hollywoodskou produkcí a kterou najdeme třeba i v pohádkách pro děti nebo dívčích románech, které slečna čte od  náctiletého věku, podléháme iluzi, že zamilovanost je něco, na čem se dá dlouhodobě postavit vztah. Nabýváme dojmu, že na zamilovanosti lze postavit dlouhodobé fungující partnerství. To je přesně to, kde princ spatří princeznu a žili šťastně a pokud neumřeli, tak žijí šťastně dodnes. Nebo všechny termíny typu láska na první pohled a tak dál.

Když vejdeme do vztahu a jsme zamilovaní, tak máme samozřejmě růžové brýle na očích. To znamená, že nás přitahuje ta opačná energie, kdo je bordelář, se zamiluje do někoho, kdo je organizovaný a má doma prádlo v komínkách a platí všechny účty včas. Tomu, kdo má problém dělat rozhodnutí, imponuje někdo, kdo naopak rozhodnutí dělá velmi snadno, Takže nás přitahuje ten opačný psychologický profil.

Ale po té, co zamilovanost odezní a psychologové by nám řekli, jaké jsou to etapy, ve kterých se začne vytrácet, najednou musí vztah stát na něčem jiném a my nevíme na čem. My se domníváme, že když odešla zamilovanost, potřebujeme najít novou lásku. Jdeme hledat to samé a zůstáváme v bludném kruhu nekonečného hledání, když se snažíme postavit vztah na základech, které jsou velmi vratké. Ale abychom začali pozitivně, chtěl bych říct, buďme rádi za dnešní dobu. Buďme rádi, že toto je doba osvobozování. Projekt Nenechte si ubližovat, na kterém teď pracujeme, je právě ten projekt, který pomáhá k tomu, aby se lidé z násilí osvobodili. Nebál bych se říct, že historicky žilo mnoho žen v útlaku třeba i celý život, protože nebylo možné například vzdorovat faráři, který řekl „to se nemůže, utéct ze vztahu“ nebo co by si myslela tchýně, co by řekla maminka, co by si mysleli sousedi a jak bych to vysvětlila dětem.

Myslím si, že tento společenský tlak, nebo toto společenské zrcadlo dnes ustupuje. To znamená, že je dne snazší zařídit si život po svém. Takže buďme optimističtí a podívejme se na to tak, že dnešní doba nahrává tomu, aby násilí ubývalo a pojďme v to věřit a pojďme hledat cestu k tomu, jak předat tuto zprávu všem ženám, že je cesta, jak se z násilí osvobodit. Že není nutné ten útlak snášet donekonečna.

Daniela Peštová: Marku, s čím já jsem se častokrát setkala, když jsem mluvila s obětmi domácího násilí, je, že si stále neuvědomují, že ta vina není jejich, ale že to je vina agresora. Jak se podívat na tento problém tak, abych neviděla tu vinu v sobě?

Marek Dzirasa: Tady bude asi jedním z těch kořenů takový jedovatý program, který si spousta žen nese v mysli, kterému já říkám program Hodná holčička. To je takový program, kdy si žena musí zasloužit chlapa. Spousta babiček a maminek už odmalička instruuje dívky, jak se má naučit vařit a co má dělat, jak se má chovat ve společnosti a jak se má oblékat, aby si ho zasloužila, aby si ho udržela a podobně. Myslím si, ž tohle není nic neobvyklého, že to mnoho žen doma slyšelo. Ale to vytváří podprahově představu, že to žena se musí snažit, aby si zasloužila muže, ale ne naopak. Tento program Hodná holčička potom samozřejmě vytváří prostor pro submisivní chování, prostor pro ústupky, kde už by ústupky neměly být a strach říct si o své potřeby. Strach projevit se, strach požádat, strach chtít být šťastná.

Myslím si, že je úžasná věc právě typ pořadu, který tady teď připravujeme, a to je ta inspirace pro ty ženy, aby věděly, že jsou ženy, které si sebevědomě řeknou o své potřeby. Že jsou ženy, které se nebojí říct „takhle už ne“. A když získá tuto inspiraci, získává jakýsi nadhled. Dostává se do pohledu, kdy zjišťuje, že má na výběr. Že to není tak, jak maminka nebo babička říkala nebo to někde odkoukala. Že to tak nemusí nutně být, že dnešní společnost dává ten prostor. Že tady je prostor pro tu svobodu. A samotná inspirace může být semínkem toho, že se jí v hlavě začne rodit představa svobody, představa vlastního štěstí, představa nároku na to, být šťastná.

Ale určitě bych řekl, že se nechceme donekonečna motat v tom, že budeme hledat viníky. Samozřejmě, že to je vina agresora. Stejně tak i z legislativního pohledu je to vina agresora, ale dřív nebo později potřebujeme přestat hledat viníky a začít hledat řešení, což znamená posunout se k tomu, co dělat dál, aby bylo zítra lépe. Protože hledat viníka je stále ohlížení se do minulosti a tam to osvobození nebude. My potřebujeme vědět, co můžeme udělat zítra, aby už zítra bylo jinak.

Daniela Peštová: Problém domácího násilí, jak už jsme se zmiňovali, není jenom problémem opakování těch špatných, těch škodlivých a těch jedovatých vzorců. Je to i problém nízkého sebevědomí. Jak se mít ráda?

Marek Dzirasa: Já bych řekl dokonce především. Takže úplně souhlasím. Ono totiž, ačkoliv je to nepopulární tvrzení, které neradi slyšíme a ženy to pravděpodobně nerady slyší, měli bychom říct otevřeně, že lidé s námi zachází tak, jak my jim dovolíme, aby s námi zacházeli. Protože i ty ženy, které třeba už dnes žijí deset, dvacet, třicet let jako oběti domácího násilí, když si vzpomenou zpětně, tak to nebylo tak úplně od začátku. Když se intimita prohloubila dost hluboko, než pro toho muže začalo být běžné, že si může dovolit jí jednu vrazit, tak v  raných fázích to úplně běžné nebylo. Určitě tak neprobíhalo první rande, že by odešla s modřinami.

My jsme dovolili, aby to přerostlo do té fáze, ve které to teď je, což je rada pro všechny dívky a slečny na počátku vztahu. Být na stráži už od prvního momentu. Jakékoliv modely chování, se kterými se neidentifikuji, které zavání agresí, uzurpátorstvím nebo manipulací aovládáním utnout okamžitě. Okamžitě se vůči nim vymezit, ještě ve chvíli, kdy nehrozí, že skončím zmlácená v koutě. Říct takhle tedy ne. A v případě, že jsme na tom tak, že už se to rozjelo, tak pomalu začít budovat své sebevědomí. Snažit se rozpomenout na to, co jsme měla ráda. Vím, že mnoho žen už úplně zapomnělo na to, kým jsou. Možná kdysi rády malovaly, ale pastelky už neměly v ruce dlouho.

Může to vypadat jako nesouvisející, ale je to ta první kapička do toho poháru, která bude postupně plnit ten pohár sebevědomí. Může to být ve chvíli, kdy mám pocit, že dělám otroka celé rodině a všichni jsou zase hladoví a já tam zase budu lítat a prát a žehlit a celý den jsem byla v práci a potom ještě třeba vařit nebo před tím a v tu chvíli si uvědomit, že mám také nárok na horkou vanu a dát si tam tu vonnou esenci a jeden den si je nechat namazat ten chleba s máslem. Přestože tohle vypadá jako drobné rady, možná vágní rady, to jsou ty drobné krůčky. Nemůžeme radit velký krok někomu, kdo má to sebevědomí hodně potlačené. My potřebujeme začít pomalu. Pokud má žena problém třeba i zavolat na tu linku a požádat o pomoc nebo se svěřit kamarádce, toto skutečně můžou být ty první krůčky, které ona učiní k nalezení sebe sama. K tomu, aby se měla ráda. Ukončit to sebemrskačství.

Daniela Peštová: Ono to možná zní trošku divně, když řeknu, že si většina obětí ani neuvědomuje, že má nějaký problém. Jak na to přijít? Co je a co už není normální?

Marek Dzirasa: Někdy máme tendenci postupně přicházet o zdravý rozum a o zdravou soudnost. Uvědomit si, kde jsou limity, kde jsou mantinely. To už nelze tak snadno. Například ze začátku ta péče, kdy mě odveze do zaměstnání a ze zaměstnání. Ve skutečnosti byla samozřejmě skrytým motivem kontrola, to ovládání, vlastnění. To se tak nejevilo ze začátku. Působilo to jako péče. Ve chvíli, kdy by ta žena zatoužila po troše svobody, možná by šla radši cestou ze zaměstnání na kávu s kamarádkou, už je pozdě. Už se to dostalo do zajetých kolejí a najednou se proti tomu postavit okamžitě znamená vyvolat nějaký konflikt. A než aby vyvolala nějaký konflikt, tak tiše trpí dál. Stejně tak podobným příkladem může být třeba kontrolování SMS zpráv. Protože jsme k sobě přece otevření a nemáme před sebou co skrývat. Ale existují určité zóny, které jsou otevírání dopisů a podobně, nebo co si můžu a nemůžu vzít na sebe, to by mělo zůstat věcí té ženy nebo společné dohody ale ne diktátem od partnera.

Takže se zpětně zamyslet nad tím, zda kdyby se mě někdy před lety někdo zeptal, než jsem šla do manželství, jestli bych souhlasila s tím, aby mi někdo určoval délku sukně nebo velikost výstřihu, jestli bych byla bývala tehdy souhlasila. A možná tady najednou uvidíme šokující odpovědi. Že si necháváme líbit něco, co by pro nás bylo dříve úplně nepřijatelné a už nám to vůbec nepřijde. Možná popovídat si o tom s kamarádkou, jak to má ona doma, by mohlo být nápomocné.

Daniela Peštová: Bohužel hodně dětí, které vyrůstají v rodině, kde je domácí násilí, opakuje vzorec chování i potom ve své vlastní rodině, ve svých dalších vztazích. Jak se tomu dá předejít? Dá se tomu zabránit?

Marek Dzirasa: Rad by mohlo být mnoho. Ta, která mě teď právě napadá, je právě otevřená komunikace. Mám na mysli nekrýt násilníka. Spousta žen má takovou představu, že by měly tatínka krýt. Aby tatínek zůstal před dětmi v dobrém světle. Potom to můžou být přesně ty typy vysvětlujících a ospravedlňujících formulací typu „tatínek to tak nemyslel“ nebo „tatínek toho má v práci hodně“ a podobně. Já si myslím, že je tu důležitá velmi otevřená komunikace. Dítě potřebuje vidět, že si maminka váží sama sebe. To znamená otevřeně říct „tohle se mamince nelíbilo, řekla jsem tatínkovi, že už se to nesmí nikdy opakovat a tatínek slíbil, že už to nikdy nebude a jsem z toho moc smutná, že to tatínek udělal.“

To znamená nekrýt toho násilníka. Nevytvářet alibi jen proto, aby hráli tu iluzi a vytvářeli tu fikci šťastné rodiny. Skutečně odkrýt, že toto není způsob, kterým se k sobě lidé chovají a ukázat a to a pojmenovat to těmi správnými slovy, může pomoct k tomu, aby to dítě nevyrostlo se zakořeněným paradigmatem nebo s představou, že tohle je normální. Že se žena musí líbit, v případě, že sklouzne do tohoto submisivního módu, anebo naopak, že tohle si muž může dovolit v případě chlapce, ze kterého by se potenciálně profiloval agresor.

Daniela Peštová: Jakou roli může hrát sebeobrana v případě násilí na ženách?

Marek Dzirasa: Fyzická sebeobrana sehrává roli, pokud ji ta žena má natrénovanou a zná principy v případě napadení, v tom, že může dramaticky zmírnit následky případného útoku, v extrémním případě si třeba i zachránit život. Je tady ještě jedna rovina, o které chci promluvit, a to je psychologická rovina, protože málokterý konflikt startuje na fyzické úrovni. Tedy nejde rovnou na pěsti a nejdříve je tam ta verbální rovina. Je tam slovní potyčka, nějaká ta hádka, která postupně eskaluje ve fyzické násilí. A už na té verbální úrovni oběť vysílá nějaké signály. Stejně tak jako lev, který si vybírá, kterou antilopu napadne, tak si nevybírá tu nejsilnější. Vybírá si tu hendikepovanou. Tu slabší ze stáda. Ta oběť vysílá ten signál. Já se v extrémním případě nechám zmlátit nebo já se tak snadno nedám. Pokud ta žena ví, že disponuje nějakým obranným arzenálem, že zná nějaké principy sebeobrany, tak už na verbální úrovni vystupuje trochu méně submisivně, vystupuje trochu více sebevědomě. Myslím si, že to může ve spoustě případů znamenat, že problém nebude eskalovat na fyzickou úroveň.

Daniela Peštová: Které násilí je podle vás horší? Fyzické nebo psychické?

Marek Dzirasa: Obecně se domníváme, že je horší o fyzické. I s pohledu legislativy bude trestáno vyšší sazbou a tvrdší represí to fyzické. Já bych s tímto soudem nebyl hotov tak rychle. Přece jenom u fyzického, pokud nedojde k trvalým následkům, což se může stát, tak se modřiny dřív nebo později zahojí. Psychické násilí si s sebou vezeme ještě velmi dlouho. Kromě toho psychické násilí se potom projevuje a reflektuje na mnoha dalších úrovních. Tedy žena, která nemůže mít ráda sama sebe, protože ji někdo týrá, to znamená, že si nezaslouží, aby s ní bylo zacházeno dobře, jak může sebevědomě budovat kariéru? Jak může být úspěšná třeba na pracovním poli? Stejně tak to bude reflektované na fyzické úrovni.

Dnes už rozumíme tomu, že mají nemoci psychosomatické příčiny, to dnes už není nic, čemu by člověk argumentoval. Pokud nemám sama sebe ráda, pokud nenávidím svůj život, pokud nenávidím svůj osud, tak se to potom bude projevovat nemocemi všeho typu, takže je důležití uvědomit si, že, ačkoliv to tak nevypadá, že by citové vydírání bylo tak hrozné jako dostat facku, že tu jsou další skryté aspekty, které nejsou úplně patrné na první pohled a jsou skutečně devastující. Takže je třeba bránit se psychickému násilí s úplně stejnou intenzitou, jako tomu fyzickému a nevidět ho eufemisticky, nezjemňovat to.

Daniela Peštová: Dá se tedy tomu psychickému nátlaku nějak bránit? Dá se bránit ponižování?

Marek Dzirasa: Tomu psychickému se dá bránit snáz než fyzickému. Vždy, když jsem tázán, jak se bránit fyzickému, tak jsem v rozpacích. Když budeme ženě radit, jak se bránit a každá obrana v sobě skýtá ten potenciál, že bude naloženo ještě víc, tak je velmi těžká. To je spojené s velkým strachem. Co se týče psychického násilí, určitě je možní bránit se trošičku snáze. První věcí je, budovat v sobě představu, že nejsem závislá na tom vztahu a nejsem na to odkázaná. Samozřejmě tu je třeba společný příjem, který nám pomáhá financovat bydlení a já kdybych odešla jenom s dětmi, tak bych to neutáhla a podobně, a jiné limitující nebo svazující faktory.

Ale budovat svoji představu o tom, že mohu existovat bez toho vztahu, tedy že mám volbu. Že v tom vztahu nemusím být kvůli dětem, nebo co by řekla maminka, nebo co by si myslel pan farář, nebo že bych už nikoho jiného nesehnala a všechny ty další představy, které ty ženy mají. Ale tu představu toho, že můžu existovat i bez něj. Že jsou jiní muži, že jsou jiné zájmy, že je jiný prostor k životu, že je jiné místo k bydlení. To znamená, že tady já nemám kouli na noze. A budovat tuhle představu, to je ten první krůček k tomu, aby ta žena dokázala sebevědomě i v rámci vztahu říct o tom, co chce a dovoluje, aby s ní bylo zacházeno a jak nechce a nedovoluje, aby s ní bylo zacházeno. To potom třeba znamená, že ani nebude muset odcházet, protože projevy fyzického útlaku nebudou eskalovat a posouvat se, naopak už budou zaražené v počáteční fázi, protože se ta žena nebojí, co kdyby on odešel, nebo co kdybych já odešla, co kdybych odešla sama? Co bychom potom dělali? To znamená, musím to radši vydržet.

Daniela Peštová: Marku, moje poslední otázka. Když už se oběť domácího násilí rozhodne agresora opustit, dá se na ten odchod nějak připravit? Nebo měla by se na ten odchod nějak připravit?

Marek Dzirasa: To je moc důležitá otázka, protože ta příprava a to, nepodcenit ji, je velmi zásadní. Protože my často vidíme, že žena odchází mnohokrát, protože odejde a za týden je zase zpátky, kdy ji k tomu přinutí třeba ekonomické důvody, nové citové vydírání a zase sliby, že všechno bude jinak. Tady je důležité udělat logistickou přípravu. To znamená, kde budu bydlet, jak to bude s penězi. Raději, než odchod udělat v afektu po tom, co mě zrovna zmlátil, se poradit. Najít oborníky, kteří mi můžou připravit zázemí nebo pomoci dát odpovědi, jak to zázemí připravit, aby odchod potom skutečně mohl být definitivní.

Na psychické úrovni se samozřejmě připravit a obrnit a uvědomit si tu představu. A tady je důležité, že zásadní pravidlo, se kterým by všichni měli vstupovat do jakéhokoliv vztahu je, že si člověka beru a akceptuju ho a žiju s ním se vším všudy. Pokud tam jsou modely chování, které jsou nepřijatelné, jako třeba fyzické násilí. Nedoufat, že se změní, to je velmi důležité. Máme tendenci žít v tom, že se druhý změní, že se napraví. Až toho nebude mít tolik v práci. Až se odnaučí pít a podobně. Musíme vycházet vždy z toho paradigmatu, že druhá osoba se nezmění. Tedy pokud se změní, tak že se změní o své vůli a že my ho nemůžeme změnit. Představa, že se nám podaří druhého napravit je fiktivní. To je to, co nazývám spasitelský syndrom.

Spasitelský syndrom má mnoho žen. Je to otázka určitého psychologického profilu. Některé z nich k tomu mají větší tendenci, stát se tím andělem, spasitelem, zachráncem a některé z nich mají tendenci se lepit na někoho, kdo třeba má problémy s tím alkoholem. Na někoho, kdo už třeba byl trestán, protože měl problémy s agresí i jinde, než co se týče domácího násilí. Právě snaha zachránit zbloudilou duši se tady stává vězením pro toho zachránce, protože on stále žije ve fikci, že se to změní.

Chtěl bych opravdu natvrdo říct, neočekávejme nikdy, že se druhá osoba změní. Pokud její způsob chování je nevyhovující, je čas najít někoho jiného a ne doufat ve změnu. A potom je potřeba se obrnit a nevěřit dalšímu citovému vydírání a nevěřit dalším slibům. Myslet třeba právě na děti. Že jim nechceme připravit kolotoč stále se opakující destabilizace, kdy odcházíme od tatínka podruhé a potřetí a počtvrté. Skutečně říct, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky, prostě jednou a dost.

Také je potřeba počítat s tím, že to bude nelehké období. Proto se koneckonců ženy bojí a otálejí s tím odchodem nebo k němu vůbec nepřistoupí. Tehdy je důležité mít a paměti, že nic nemá fatální důsledky. Že rozpad jednoho vztahu nebo jednoho manželství nebude mít fatální důsledek na celý život. Ono se to zdá v tom momentě. Říká se, že když jsme v ohni, tak máme kouř v očích a nedokážeme to správně vnímat. Ale když se díváme z po vzdálí, uvidíme, že to, že jsme vyhořeli, nakonec neovlivnilo celý náš život, i když to v ten moment vypadalo jako katastrofa. To, že nás vyhodili ze zaměstnání, byla v ten moment tragédie, ale nakonec ty důsledky nebyly fatální. Stejně tak odchod od partnera nebude mít fatální důsledky. Až se za pět nebo za deset let ohlédneme zpátky, tak si s úlevou oddechneme a poděkujeme za to, že jsme tehdy sebrali odvahu to udělat.

Daniela Peštová: Děkuji za rozhovor.





© Copyright 2013-14 KRAV MAGA o.s.

KRAV MAGA o.s., Na Pankráci 32, Praha 4, 147 00, CZ T: +42(0) 604 404 578, E: info@nenechtesiublizovat.cz

Od násilí ke svobodě s Nenechtesiublizovat.cz


Opustit stránky