K tématu znásilnění se váže celá řada mýtů, které velice komplikují život obětem takového činu. Tyto mýty často obětem zabrání, aby takový čin nahlásili. Smutnou pravdou je, že oběť pachatele často zná.

• Hlavním motivem při znásilnění je sexuální touha.
  Znásilnění je využíváno jako zbraň, která má pokořit a způsobit bolest. Jedná se o násilný čin, kdy je sexu použito jako zbraně. Zásadní motivy pro znásilnění jsou vztek a sadismus. Většina znásilnění bývá také předem promyšlena (přičemž nemusela být vybrána konkrétní oběť) – nejedná se tedy o spontánní projev vášně, jak je často předpokládáno.
• Znásilněné osoby jsou za své znásilnění zodpovědné.
  V médiích se při popisu znásilnění často nenápadně reprodukují komentáře typu: „vracela se pozdě v noci tmavou ulicí“ nebo „byla opilá a vyzývavě oblečená“. Tyto zdánlivě nevinné popisy jen podporují představu, že znásilnění se „stane“ osobám, které si o něj koledují. Tedy těm osobám, které se vrací pozdě v noci domů samy, vyzývavě oblečeným, což predikuje nespoutaný životní styl atp. Statistiky ovšem ukazují, že znásilnění pachatel plánuje – konkrétní oběť pak vybírá na základě jiných věcí než je oblečení, fyzický vzhled, chování, věk atd. Pachatel většinou hledá snadnou oběť, někoho, kdo mu nebude dělat velké problémy, nebude se bránit. I když půjde žena oblečená v minisukni parkem sama v noci, nikomu to nedává právo ji znásilnit.
• Znásilňovány jsou pouze vyzývavě oblečené, atraktivní ženy.
  S výše uvedeným také souvisí tento mýtus o tom, jak oběť. Pravdou je, že znásilnění může potkat každého – ženu, muže, dítě, v jakémkoliv věku, jakékoliv rasy či v jakékoliv společenské třídě. Žádné okolnosti neomlouvají tento čin, k problematice nelze přistupovat způsobem „vždyť si o to koledovala“.
• Pachatel znásilnění je ojedinělý patologický jedinec.
  Podle zkušeností dochází nejčastěji k znásilnění mezi manžely, partnery, příbuznými, sousedy a spolupracovníky. Oběť jej většinou zná a nejedná se patologického jedince. Naopak se může jednat o tzv. „slušného“ člověka, do kterého by to nikdo neřekl.
• Pachatel znásilnění je pro oběť neznámý muž a znásilnění obvykle probíhá formou přepadení.
  Tento mýtus rovněž úzce souvisí s výše jmenovaným. U většiny znásilnění oběť pachatele zná, a to ve více než 50 % případů (podle některých publikací až 80 %), jen málo útoků je zaměřeno na úplně cizí osoby. Pachatelé mohou být z řad milenců, kamarádů, rodinných příslušníků, kolegů v práci, policistů. To, že vás bude chtít znásilnit někdo z vašeho blízkého okolí, je mnohem pravděpodobnější než znásilnění někým cizím. Také obvyklé místo a čas není park a noc. Mohou to být naopak místa, kde se cítíme bezpečně, denní hodiny pak nebývají výjimkou. I v manželství dochází ke znásilnění a sexuálnímu násilí a je rovněž klasifikováno jako trestný čin!
• Většina nahlášených znásilnění je vymyšlená, nebo se vše přehání.
  Mnohem častější je, že oběť znásilnění nenahlásí. Předpokládá se, že znásilnění je oznamováno pouze v 8 % případů. Falešná obvinění jsou výjimkou, nikoli pravidlem. Falešná obvinění jsou zhruba v 6 – 10 % případů nahlášených znásilnění. I „přehánění“ je mýtus. Organizace Sexual Assault Support Services uvedla, že „sexuální útok nastává, když jedna osoba zneužije své síly a sexuálním způsobem překročí osobní hranice druhé osoby bez jejího svolení.“ Znásilnění je pak bezpochyby velice brutální formou překročení osobních hranic.
• Oběti v podstatě po znásilnění touží.
  Ačkoli konkrétní osoba může chtít, aby se její partner/ka choval/a jako „agresor/ka“, nebo může mít ráda „tvrdý“ sex, neznamená to, že by chtěla být znásilněna nebo že by se jí to líbilo! Při znásilnění chybí prvek svobodné volby. Násilníci v oběti vidí kořist, nikoli lidskou bytost, a sex spojují s násilím, nikoli láskou či vzájemným potěšením.
• Žena se má nechat znásilnit, aby se vyhnula dalším zraněním či zabití.
  Samo znásilnění je ublížení, a to jedno z nejhorších; vedle fyzické bolesti zanechává psychické jizvy, které nemusí být nikdy zhojeny. Žena se prý nemá bránit, protože se jedná o nejbezpečnější možnost. Ano, existují i situace, kdy je to snad výhodné, ale obecně je sebeobrana tou nejlepší volbou.
• Znásilňovány jsou jen ženy nebo děti.
  Tvrdí se, že muži nemohou být proti své vůli zneužiti díky své fyzické síle (případně absenci erekce), znásilněný muž to tedy musel chtít. A přesto muži tvoří sedm až deset procent znásilněných, bez ohledu na sexuální orientaci. Rozhodně není zcela neobvyklé znásilnění muže mužem, zvlášť pak v extrémních podmínkách, jako je vězení apod. Také předpoklad, že muž, který znásilní jiného muže, je homosexuál, je mylný, neboť sexuální touha při znásilnění obvykle nehraje roli.
• Erekce, orgasmus a ejakulace ke znásilnění nepatří, pokud jsou přítomny, o znásilnění nemůže být řeč.
  Pravdou však je, že orgasmus, erekce ani ejakulace se sexuálním vzrušením a touhou nutně nesouvisí. A už vůbec nelze mít za to, že by tyto fyzické projevy říkaly „ano“, tj. že by sexuální touha znamenala souhlas se stykem. Opět chybí prvek svobodné vůle, t. z. oběť s aktem nesouhlasí, byť může mít tělesné projevy, které napovídají opak. Tyto mýty opět ubližují těm, kteří znásilnění přežili, opět se snaží svalit díl viny na ně.